V dávné historii, s příchodem prvních peněz a cenných šperků, se lidé poprvé zamýšleli nad jejich řádným zajištěním a ukrytím, před různými lupiči a nepovolanými osobami. Z počátku svoje cennosti ukrývali do různých skrýší jako do vykotlaných kmenů stromů, do jeskyní, zakopávaly je pod zem nebo pod prahy a podlahy svých obydlí.
Takové cennosti byly pak občas tak dokonale skryty, že se různě na celém světě nacházejí dodnes, a některé takové poklady na svoje objevení teprve čekají.
Později si majitelé cenností nechávali vyrábět bytelné dubové truhly, které byly opatřeny masivními kovanými zámky. Dřevěné truhly byly sice už částečně chráněné proti nepovolanému vstupu, ale nikoliv proti ohni, proto se také opatřovaly plechovým obitím. Pro mohutnější a bezpečnější vzhled byly také opatřovány vnějšími zesilujícími, ručně kovanými pásy a výztuhami, které byly i umělecky zpracované.
S vývojem doby a potřeby stále zdokonalovat zabezpečení cenných předmětů se vyráběly také kované železné truhly, které už alespoň vzdáleně připomínají své nástupce. Nejstarší pocházejí už z období gotiky, a vyráběly se v různých formách až do 19. Století. Na těchto truhlách už je patrný důraz na jejich bezpečnostní charakter, byly opatřovány důmyslným, a umělecky pěkně zpracovaným, uzamykacím zařízením, které již tenkrát tvořily zámek a určitý závorový mechanizmus upevněný na vnitřní straně víka truhly. Později se tyto truhly vyráběly také už jako dvouplášťové.
V modernější době začali přicházet výrobci s takzvanými pokladnami. Tyto pokladny byly už konstruovány podobně jako dnešní trezory, ale rozdíly v konstrukci těchto pokladen byly ještě velmi patrné. Jejich vnější a vnitřní pláště byly nýtovány do rámů z železných profilů, jako výplň byl použit povětšinou dusaný popel, jenž měl zajistit ohni vzdornost takových pokladen, byly také osazovány na tu dobu moderními bezpečnostními zámky, které však byly instalovány v prostoru hned za dveřní deskou a nebyly nijak chráněny proti napadení.
První takovou pokladnu vyrobil v roce 1834 v Londýně William Maar, jeho myšlenku, do sebe vložených železných skříní, ještě zdokonalil v roce 1838 Charles Chubb (Londýn), který prostor mezi stěnami pokladny vyplnil dusaným popelem, kousky mramoru a pískovcem. U nás se začaly postupně objevovat známá jména jako, J. Arnheim (Berlín) a M. Fabianova (kolem r. 1830, Německo), F. Wertheim (zal. 1852, Rakousko-Vídeň), K. Topinka (1865, Praha-Karlín, první výroba v čechách, od roku 1868 IG. Skokánek), A. Kauble (1879, první skutečná továrna v československu, Praha, později Tresoria). Výrobci těchto pokladen je začaly nazývat „nedobytné pokladny“. Nejznámější výrobce takových pokladen byl F. Wertheim, z Vídně, díky němuž, v té době veřejnost označovala podobné pokladny jako „wertheimovky“. Dnes se takovým pokladnám lidově říká „popelky“.
Tyto „nedobytné pokladny“ příliš neobstály svému označení a brzy se staly terčem kasařů, kteří je celkem snadno různými způsoby překonávali. Výrobci proto začali přicházet s novou konstrukcí pokladen, začaly je nazývat takzvaně, ocelo-pancéřované pokladny. Ty se vyznačují mohutnější konstrukcí a kombinací různých použitých materiálů, jako další zdokonalení zabezpečení, jež spočívala především v cele obvodovém opláštění, které zamezilo páčení zanýtovaných stěn z profilů rámu. Popel je nahrazen železo betonem (což eliminovalo použití hořáků a nasazování hasáků), a byla značně upravena konstrukce uložení zámků. Zámky jsou, místo hned za dveřní deskou, uloženy až za mohutnou výplní dveří.
Takto otevírají pokladny opěvovaní "kasaři", žádná jemná ani
specializovaná prácička to většinou nebyla
Pancéřové desky jsou vkládány za vnější ocelový plášť dveří, i zámky jsou podkládány tvrzenými deskami (jako první s tímto opatřením přichází firma Hobbs z Londýna), aby bylo co nejvíce znemožněno překonání pomocí navrtání zámku. Proti použití hořáku vkládají výrobci, pro své vlastnosti (špatná tavitelnost), mezi ocelové ještě měděné desky obvykle o síle 6mm. Tyto pokladny začínají získávat svůj typický hladký tvar po celém obvodu, závěsy dveří jsou skrývány uvnitř pokladen. Zdokonalují se též závorové mechanizmy, na místo plochých se používají kulaté, které zajíždějí i do čtyř stran.Jelikož železobetonová výplň až dvojnásobně zvyšuje hmotnost moderních pokladen, začínají se pro zachování ohnivzdornosti vkládat jako výplň azbestové desky.
Rovněž výrobci experimentují s různými způsoby ochran na chemické bázi. Pro zvýšení bezpečnosti hodlají vkládat mezi stěny skleněné trubky obsahující různé tekuté preparáty, nebo práškové preparáty uložené v cínových krabicích, které se mají při pokusu o narušení rozptýlit do vzduchu, a smísením se vzdušnými vodními párami, poté ulpívat na kůži a sliznici, a na nich způsobovat mokvavé a bolestivé skvrny. Naštěstí výrobci od těchto způsobů upustily. Byl popsán případ kdy v roce 1926 v Hamburské pobočce říšské banky, jejíž bankovní trezor byl vybaven ochranným zařízením, které při neoprávněném vstupu naplnilo místnost plynem, se toto zařízení samovolně spustilo během běžné otevírací doby.
Začínají se také objevovat nové druhy pokladen, takzvané „trezory k zazdění“, jejichž obliba stoupá hlavně v domácnostech. Jejich konstrukce je dodnes prakticky stejná, jedná se o jednostěnnou konstrukci k zazdění, opatřenou ohnivzdornými dvouplášťovými dveřmi se skrytými závěsy.
Pokladny se začínají osazovat moderními klíčovými zámky s motýlkovými klíči ve dvojici s dalšími zámky především kombinačními dokonce i časovými. Později se začínají objevovat relocky a další všemožná bezpečnostní zařízení a zdokonalení, které si každý výrobce nechává zvlášť patentovat. Vzniká tak veliká konkurence patentů, z nichž se některé osvědčily na tolik, že se používají v základním principu dodnes. Přední výrobci pokladen si také své výrobky začínají nechávat testovat u výzkumných technických ústavů.
Ač se výrobci těchto pokladen snažili přijít se všemožnými a různými zařízeními a patenty, všechno toto snažení vedlo společně k jedinému cíli, a to ke zvýšení bezpečnosti úschovných objektů.
Foto:David Kobylák , dobový leták
