Přihlášení

Právě přítomno: 69 hostů a žádný člen

Uživatelé
6
Články
37
Počet zobrazených článků
74020

Od roku 1918 začal značně stoupat počet vyloupených pokladen. Na jejich vylupování se kromě kovodělníků začali specializovat i neodborníci a zločinci jiných kategorií. Zprvu byla středisky lupičů pokladen zejména větší města jako Praha, Brno, Olomouc, a Moravská Ostrava.

Lupiči pokladen postupem času podnikali za využití automobilu nebo vlaku i výjezdy na venkov. Vylupování pokladen se postupně přiučili i venkovští zločinci.[1] V roce 1930 bylo v evidenci lupičů pokladen československého četnictva vedeno zhruba 700 osob, z nichž tvořili kovodělníci 140, dělníci 80, různí řemeslníci 85, a různí agenti jako slidiči 60. V období první republiky se vylupováním pokladen začali zabývat i potulní cikáni, jichž bylo vedeno 25 a nezanedbatelnou část z uvedeného celkového počtu tvořily ženy - manželky a milenky kasařů nebo jiné ženy - společnice, které konaly ponejvíce slidičské, přechovávačské a zprostředkovatelské služby.[2]  

Počet vyloupených pokladen byl v roce 1922 100, v roce 1927 480 a kulminoval v roce 1933 kdy činil 760 případů.[3]

Nedobytná pokladana 
Nedobytná pokladna vyloupená Martinem Leciánem

Základem úspěchu kasařů byla dokonalá znalost situace na místě činu, to znamená místnosti, v níž se pokladna nacházela, zdali byly blízko obydlené místnosti a jaký byl přístup do místnosti, v níž byla pokladna umístěna. V tomto směru lupiči pokladen ve většině případů nahrávalo nedostatečné mechanické zabezpečení přístupů do pokladních místností. Ke vniknutí dovnitř stačilo vymáčknutí okenní tabulky a otevření mřížemi nechráněného okna, nebo otevření jednoduchého zámku u vstupních dveří ohnutým hřebíkem, nebo jednoduchým paklíčem, což znamenalo minimální časovou ztrátu. A nyní přišlo na řadu lupičské nádobíčko, někdy také nazývané "niklstahl", které bylo tvořeno 2 - 3 různými noži na trhání plechu (hasáky), ruční vrtačkou s několika vrtáky na kov, 2 - 3 páčidly, která se dala navzájem nastavovat na hasáky, čímž se zvýšila jejich páka a tím pádem i účinnost, olej či vazelína k usnadnění vrtání, kleště, pilka na železo, pilník, svítilna a s postupem času se součástí lupičské výbavy staly i střelné zbraně pro případ vyrušení při práci hlídačem nebo bezpečnostními orgány. Na počátku 1 - 3 hodinové práce bylo nejdůležitější nalezení pověstného "Archimédova bodu", o který bylo možno opřít hasák sloužící k trhání plechu. Potom byl navrtán jeden nebo dva otvory, do nichž byl vražen hasák, který během několika minut vytrhal stěnu pokladny jako konzervu a totéž se opakovalo po odstranění popelové výplně i u vnitřní stěny pokladny.[4]

Kasařské náčiní
Kasařské náčiní

Lupiči pokladen využívali při své činnosti všech nejmodernějších prostředků a na místech činu zanechávali velmi málo stop. Kromě toho neváhali na svoji obhajobu u soudů platit i větší počet obhájců. To vedlo k situaci, že dopadení lupiči pak byli pro nedostatek důkazů propouštěni na svobodu. V prvních poválečných letech byla jediným vědeckým prostředkem k usvědčení lupičů pokladen daktyloskopie. Kromě toho, jak bylo výše uvedeno, byly fotografie známých lupičů pokladen uveřejňovány v Ústředním policejním věstníku. Za využití fotografií zločinců byla u případných svědků zjišťována jejich přítomnost v blízkosti místa, kde došlo k vyloupení pokladny.[5]

Snaha zabránit usvědčení prostřednictvím daktyloskopie vedla lupiče pokladen, ale i další zločince k důslednému používání rukavic a jiných ochranných prostředků. Někteří z kasařů například posypávali místo činu pepřem či pálivou paprikou, aby zabránili svému vypátrání použitím policejního psa.


Fotografie zabaveného kasařského náčiní s rukavicemi

Důsledné používání rukavic lupiči pokladen, ale i prašné prostředí na místě vloupání do „popelky“, které připomínalo spíše pracoviště cementárny či kamenodrtiče, než pracovnu či kancelář, způsobilo, že daktyloskopie se stala pro boj s lupiči pokladen neúčelnou. V zájmu účinného boje proti lupičům pokladen byla v rámci Ústředního četnického pátracího oddělení vedena v rámci evidence zločinců z povolání kategorie lupičů pokladen, která se skládala z popisu osoby, způsobu páchání zločinů a fotografií jednotlivých zločinců. Na místech činu vyloupených pokladen začala být místo daktyloskopickým otiskům věnována zvýšená pozornost způsobu provedení, stopám nástrojů na pancířích pokladen ale i úlomkům nástrojů. Zejména u lupičů pokladen hrály nástroje nezastupitelnou roli, neboť pomocí nich zdolávali překážky stojící jak na cestě k pokladně, tak i k překonání pokladny jako takové. Kasaři používali kromě komerčně dostupných sériově vyráběných nástrojů (trubkové kleště, posuvné klíče, střihače svorníků, kleště, nůžky na plech, pily na kov, pilníky, struháky, vrtačky, vrtáky, šroubováky, sekáče) i nástroje zhotovované osobně nebo na zakázku, přizpůsobené potřebám nekalého řemesla a osobním zvyklostem (paklíče, hasáky, násadce, páčidla). Zapomenuté lupičské nástroje byly nalézány na místech činů, odhozené při pronásledování, či byly zabavovány při osobních a domovních prohlídkách prováděných u lupičů pokladen.

Během svého působení na četnických stanicích v Ústí nad Labem a v Teplicích-Šanově v severních Čechách, kde se značně rozmohlo vylupování pokladen se začal strážmistr Ladislav Havlíček zabývat srovnáváním stop nástrojů používaných lupiči pokladen na napadených pokladnách a srovnávat je s četnictvem zajištěným kasařským náčiním.[6]  V roce 1926 lupičská tlupa vyloupila dokonce pokladnu okresního soudu, kde získala značnou kořist. Tlupu se podařilo zatknout a zabavit u jejích členů i část odcizených věcí. Důkazy, které byly předloženy dobře organizovaní a situovaní lupiči neustále zeslabovali. Krátce před hlavním líčením se podařilo nalézt na poli za městem brašnu s lupičskými nástroji, které patřily jednomu ze zatčených a byly údajně použity v daném případě. Vzhledem k tomu, že hrozilo propuštění zatčených pro nedostatek přímých důkazů, strážmistra Ladislava Havlíčka napadlo porovnat nalezené nástroje se stopami na vyloupených pokladnách. Dílem štěstěny byly poškozené pancíře na poslední chvíli uchráněny před kovodělníky, kteří je měli opravit. Po vyčerpávajícím transportu pancířů na četnickou stanici začal proces srovnávání nalezených trubkových kleští se stopami na pancířích, při němž byla zjištěna shoda stop s čelistmi kleští. Uvedené bylo předloženo jako důkaz okresnímu soudu. Vyšetřující soudce přibral dva soudní znalce z oboru mechanika, kteří měli dát dobrozdání k předloženému důkazu. Znalci po prozkoumání prohlásili, že kleště svými čelistmi přesně zapadají do stop na pancířích. V písemně vyhotoveném posudku však uvedli, že čelisti kleští se sice shodují se stopami na pancířích, ale že: "trubkové kleště jsou vyráběny sériově v továrně a nelze proto dokázati, byly-li stopy na pancéřích způsobeny právě těmito kleštěmi." Soud na základě zásady "In dubio pro reo" (v pochybnosti pro obžalovaného) na základě uvedeného posudku kasaře osvobodil.[7]

Četník Ladislav Havlíček byl počátkem roku 1928, od kdy byly zřizovány četnické pátrací stanice, převelen k pražské pátrací stanici, coby vůdce soukromého služebního psa Gurta, ale vzhledem ke zdravotním problémům z jízd na služebním motorovém kole v zimním období, nastoupil u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze. Zde se setkal s dožádáním pátrací stanice v Liberci o porovnání dvou zaslaných hasáků se stopami na částech pancířů z vyloupené pokladny. Zatčení pachatelé svůj čin samozřejmě popírali. Vzpomínky na předchozí působiště a nevyřízené "účty" s kasaři, nenechávaly Havlíčka v klidu. Přes výtky nadřízeného, majora Povondry, se neustále vracel k tomuto případu. Ke zkoumání stop použil čočky a do měkkého olova vytvářel pokusné stopy, které porovnával se stopami na pancířích. Při pozorování stop z místa činu i pokusných stop pod různým úhlem osvětlení vyloučil dosavadní předsudky o hladkosti předmětů. Nerovnost povrchu nástrojů vzniklá jak v procesu výroby, tak i používání nástroje, se stala základem mechanoskopie. Srovnáním přestřižených fotografických zvětšenin stop z místa činu a pokusných stop se podařilo prokázat shodu.[8] Ústřední četnické pátrací oddělení dodalo 28. března 1931 krajskému soudu v Liberci první odborný posudek o stopách hasáku z pokladny obecního úřadu v Granzendorfu a o jejich shodě s hasákem lupiče pokladen E. P., který byl na základě uvedeného posudku odsouzen na dva roky do těžkého žaláře.[9]


Znalecký posudek z oboru mechanoskopie zpracovaný Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze

Za účelem vyhodnocování stop nástrojů na napadaných pokladnách byla v roce 1931 mimo jiné zásluhou přednosty vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra plukovníka Josefa Ježka u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze zřízena skupina lupičů pokladen, která se zabývala systematickým bojem proti kasařům za využití nové metody zabývající se stopami nástrojů na napadaných objektech. Tuto skupinu řídil tehdy strážmistr Ladislav Havlíček, který je zakladatelem nové kriminalistické disciplíny – mechanoskopie – nauky o stopách hasáků a jiných nástrojů na pancířích vyloupených pokladen.

Ústřední četnické pátrací oddělení již 29. května 1931 vydalo pro četnické pátrací stanice Směrnici pro stíhání lupičů pokladen, která pojednávala o zajišťování stop hasáků a nástrojů vůbec. Četnictvo při stíhání lupičů pokladen používalo všech dostupných prostředků: telefonu, telegrafu, rozhlasu, aut, motocyklů, jízdních kol, služebních psů, ale i optických, měřičských a fotografických přístrojů. Na základě systematické práce četnictva se podařilo zvrátit trend nárůstu počtu vyloupených pokladen, který jak již bylo uvedeno, kulminoval v roce 1933 760 případy a v letech 1935 a 1936 dosahoval zhruba 570 případů a v následujících letech ještě klesal.[10] K tomu napomáhala i nová evidence lupičů pokladen, která v roce 1935 čítala 1600, v roce 1936 1810 a v roce 1940 přes 2000 osob zabývajících se vylupováním pokladen. Vedle toho byla vedena evidence případů tvořená fotografiemi i popisem a sbírka nástrojů, úlomků nástrojů a jiných doličných věcí. Například v roce 1936 bylo skupinou lupičů pokladen provedeno 360 zkoumání, pomocí nichž se podařilo objasnit 173 případů.

 

Povídka s názvem Havlíčkova metoda[11] popisuje začátky plošného využívání mechanoskopické disciplíny četnictvem.

Na písecké pile došlo jedné letní noci roku 1931 k vyloupení nedobytné pokladny. Na místo byla ihned ráno vyslána hlídka místní četnické stanice ve složení praporčík Zeman a strážmistr Machart. Velitel četnické stanice zároveň o případu vyrozuměl pátračku, jejíž členové však byli na objížďce služebního obvodu.

Vyloupená pokladna
Vyloupená pokladna

Na místě činu bylo zjištěno, že se neznámý pachatel vloupal do místnosti pokladny a zde pomocí hasáku napadl z pravého boku pokladnu značky Wertheim. Po překonání vnějšího pláště, odstranění popelové výplně a rozříznutí vnitřního pláště odcizil necelé tři tisíce Kč. Praporčík Zeman pečlivě ohledal místnost a na pokladně zajistil několik otisků prstů. Pachatelův „autogram“ měl k dispozici a tudíž považoval případ za vyřešený. Stačí zaslat zajištěné otisky do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení a daktyloskopové mu již zašlou adresu darebáka, kterého mají určitě v evidenci. Než se slavná pátračka dohrabe, má případ vyřešený. Strážmistr Machart takový optimismus nesdílel.

Hlídka pátrací stanice
Hlídka pátrací stanice

Motorové kolo pátrací stanice dorazilo krátce před polednem. Pánové však měli k případům vyloupených pokladen svoje instrukce. Na pražském Ústředním četnickém pátracím oddělení vznikla v roce 1930 zvláštní skupina zabývající se bojem proti lupičům pokladen. Řízením skupiny byl pověřen Machartův spolužák z mnichovické školy četníků na zkoušku, strážmistr Ladislav Havlíček. Ten nejprve sloužil na četnické stanici v Teplicích-Šanově, kde se potýkal s řáděním lupičů pokladen. Všímal si stop po nástrojích lupičů na napadených pokladnách, začal je fotografovat a pod mikroskopem porovnávat. Díky svému zájmu se nejprve dostal na pražskou pátrací stanici a poté vzhledem k onemocnění revmatismem, způsobenému jízdami na motorovém kole, požádal o přeložení na kancelářskou práci. Strážmistr Havlíček se stal zakladatelem nové kriminalistické metody zvané mechanoskopie a zpracoval pro četnické pátrací stanice směrnici: „Usvědčování lupičů pokladen pomocí mikro a makrografického zvětšení stop hasáků“, která byla rozeslána 29. května 1931.

Přes Zemanovy výhrady, že případ v podstatě objasnil, ofotografoval štábní strážmistr Koukol pachatelem způsobené stopy hasáku na plášti pokladny a s magnetem v ruce prohrabal popel na zemi u pokladny. Na magnetu uvízla odlomená část ručně zhotoveného hasáku, která v popelu pouhým okem nebyla vidět.

Jaké ale bylo překvapení praporčíka Zemana, když se z daktyloskopického posudku dozvěděl, že jím zajištěné otisky prstů patří správci pily, tedy domácí osobě. Takže případ zůstane na věky ve staničním seznamu případů, jejichž pachatele se nepodařilo vypátrat, povzdychl si velitel stanice.

Až na základě Havlíčkovy mechanoskopie bylo zjištěno, že na místě nalezený úlomek hasáku pocházel z nástroje zabaveného o několik měsíců později kasaři Bedřichu Škodovi z Dobříše, který se pod tíhou tohoto důkazu k činu doznal.

Nástroje Bedřicha Škody
Nástroje Bedřicha Škody

Otázkou mechanoskopie se zabývá ve své Učebnici pátrací taktiky i Rudolf Košťák.[12] Hovoří o nástrojích používaných lupiči pokladen, způsobu jejich výroby a jimi zanechávanými stopami, které musejí být zajištěny (změřeny, ofotografovány, obkresleny a popsány), aby mohly být srovnány se stopami na jiných napadených pokladnách nebo s nalezenými či zajištěnými nástroji. Doporučuje hledat na místě činu úlomky pokladen, na nichž jsou zřetelné stopy nástrojů, tyto měly být zasílány Ústřednímu četnickému pátracímu oddělení k porovnání s tam uloženými stopami či nástroji.

Oceněním neúnavné práce tehdy již vrchního strážmistra Ladislava Havlíčka bylo jeho jmenování za stálého přísežného soudního znalce v oboru mechanoskopie u krajského soudu trestního v Praze.

Výsledky svého celoživotního bádání shrnul Ladislav Havlíček do odborné monografie s názvem MECHANOSKOPIE – stopy a znaky řemeslných nástrojů, vydané v roce 1940. Kniha je věnována tehdejšímu ministru vnitra generálovi četnictva Josefu Ježkovi jako poděkování za vybudování moderní četnické pátrací služby. Poděkování autora rovněž patří mimo jiné veliteli Ústředního četnického pátracího oddělení podplukovníkovi Oldřichu Pinkasovi.[13]


Monografie MECHANOSKOPIE – stopy a znaky řemeslných nástrojů

Po pojednání o původu a vzniku mechanoskopie se autor zabývá nástroji ve službě člověka, nástroji zločinců a jejich získáváním. Popisuje znaky nástrojů a význam rýh na nástrojích pro mechanoskopii a vlastnosti nástrojů. Samostatnou část věnuje nejčastěji lupiči pokladen používanému nástroji – hasáku, jejich druhům a charakteristickým znakům. Následně popisuje další zločinci používané nástroje: kleště, posuvné klíče a trubkové násadce.

Obsáhlá část je věnována stopám nástrojů, které dělí na sešinuté, plastické, zhmožděniny a šmouhy. Velmi podrobně se zaobírá fotografováním nástrojů a jednotlivých druhů stop nástrojů, a to jak normálním fotografickým přístrojem, tak i fotografováním makrofotografickým přístrojem či pod mikroskopem.

Stejná pozornost je věnována zajišťování stop hasáků a jiných nástrojů na vyloupených pokladnách. Ladislav Havlíček doporučoval zajištění celého napadeného pancíře pokladny a sám prováděl jejich zkoumání na Ústředním četnickém pátracím oddělení. Pouze při nepatrném poškození pokladny měly být stopy nástrojů ofotografovány. Zajištěnými nástroji zhotovoval pokusné stopy, které následně srovnával se stopami na napadených pokladnách.

Samostatná část knihy je věnována páčidlům, zajišťování stop páčidel a jejich zkoumání. Obdobně se věnuje dalším nástrojům, jako jsou kladiva, svěráky, pilníky, sekáče na kov, průbojníky, důlčíky, různé druhy vrtáků, šroubováky, kleště, různé druhy pilek, nůžek, brusek a nožů, vždy z pohledu jimi zanechávaných stop, jejich zajišťování a následnému zkoumání. Další část je věnována úlomkům nástrojů, které byly často nacházeny na místech činu a mnohdy sloužily jako usvědčující důkaz proti pachateli činu.

Zvláštní část popisuje jednotlivé druhy zámků, způsoby, kterými je zločinci odemykají nebo ničí, zajišťování a zkoumání stop pravých a nepravých klíčů a paklíčů.

Vzhledem k tomu, že mezinárodní kasaři začali používat k napadání pokladen autogenní přístroje, pojednává jedna z kapitol o svařování kovů plamenem a řezání kovů kyslíkem.

Poslední část knihy je věnována metalografii, jejím prostřednictvím na Ústředním četnickém pátracím oddělení byly zjišťovány na zbraních, psacích strojích, jízdních kolech a dalších kovových předmětech z nich odstraněné značky.

 

Ladislav Havlíček

 

Ladislav Havlíček
Ladislav Havlíček

Ladislav Havlíček se narodil dne 6. dubna 1900 v Křížlicích u Jilemnice v Krkonoších, jako jedno z osmi dětí. Po absolvování obecné a tříleté občanské školy se vyučil zámečníkem. V době první světové války se krátce účastnil coby voják bojů na srbské a italské frontě. Po vojenské službě absolvované v letech 1920-22 byl v září roku 1922 přijat coby četník na zkoušku u Zemského četnického velitelství v Praze. Po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku byl přemístěn do Ústí nad Labem, později sloužil na četnické stanici v Teplicích-Šanově, kde měl svého soukromého psa Gurtha, kterého používal k výkonu služby, a rovněž se zabýval fotografováním. Právě v této době se začal ve službě potýkat s řáděním lupičů pokladen.

Od dubna 1928 do konce roku 1929 sloužil coby vůdce služebního psa Gurtha na četnické pátrací stanici Praha – venkov. Vzhledem ke zdravotním potížím způsobeným jízdami na motorovém kole za každého počasí, byl přemístěn na Ústřední četnické pátrací oddělení, kde se zabýval vyšetřováním případů vylupování pokladen, při čemž využíval své zámečnické znalosti i dovednosti v oblasti fotografování. Na Havlíčkův popud vznikla v roce 1931 samostatná skupina pro stíhání lupičů pokladen a metalografii. V témže roce zpracoval směrnici Usvědčování lupičů pokladen pomocí mikro a makrografického zvětšení stop hasáků. V roce 1932 byl povýšen na štábního strážmistra a po absolvování školy pro výcvik velitelů četnických stanic byl v roce 1934 povýšen na praporčíka. Byl jmenován soudním znalcem krajského trestního soudu v Praze v oboru mechanoskopie.         

Od roku 1935 se podílel coby hlasatel na vysílání bezpečnostního rozhlasu. V roce 1937 byl povýšen do hodnosti vrchního strážmistra a v roce 1938 uzavřel svůj první sňatek. V roce 1940 vydal obsáhlou publikaci o mechanoskopii,[14] v níž shrnul výsledky svého dosavadního bádání. Připravoval knihu s názvem Lupiči pokladen a zločinci z povolání, ale její rukopis nebyl nalezen. Ladislav Havlíček byl autorem řady pojednání z oboru mechanoskopie, které byly uveřejněny převážně v odborném časopise Bezpečnostní služba a zabýval se i problematikou zločinecké hantýrky.

Po zániku Ústředního četnického pátracího oddělení pracoval jako kriminalistický technik na Všeobecné kriminální ústředně, při své služební činnosti zpracovával první fotografickou dokumentaci z atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, a byl při ohledání místa posledního odporu parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Byl jmenován policejním revírním inspektorem.

Dne 11. května 1945 byl zajištěn a zproštěn služby, pro přestupek odmítnutí předání svěřené techniky bez písemného příkazu a pro udání ze strany občanů, vůči nimž v době okupace zasahoval v souvislosti s případem krádeže vlastního majetku. Z ochranné vazby byl propuštěn až v lednu 1946 a následně byl dočasně distancován z policejních služeb. Poté vykonával několik občanských povolání. Ke dni 1. září 1948 s Ladislavem Havlíčkem ministerstvo vnitra definitivně rozvázalo služební poměr a 9. listopadu téhož roku byl zbaven funkce stálého soudního znalce.

V říjnu 1949 emigroval do Bavorska a po internaci v utečeneckém táboře žil do roku 1955 v západním Německu a od roku 1956 v USA, kde se podruhé oženil.

V roce 1972 uvažoval o novém vydání své knihy o mechanoskopii v anglickém jazyce. Kriminalistice se již nevěnoval a zemřel v Chicagu dne 30. července 1976.[15]

Obálka knihy Století četnické kriminalistiky
Obálka knihy Století četnické kriminalistiky

Příspěvek byl zpracován z publikace „Století četnické kriminalistiky“, vydané v roce 2014 nakladatelstvím Svět křídel v Chebu. Práce je završením čtvrtstoletí trvající vědeckovýzkumné činnosti JUDr. Michala Dlouhého, Ph.D., který na uvedené téma zpracoval diplomovou a rigorózní práci na Právnické fakultě UK Praha a disertační práci na Policejní akademii ČR. Vědecké bádání autora je věnováno organizaci četnictva na našem území a jím vykonávané pátrací službě. Kromě toho je Michal Dlouhý autorem dvaceti původních knih z oblasti literatury faktu, které naučně populární formou popisují působení četnictva na našem území a kriminální případy řešené četníky. Publikace bude pojata jako naučně populární, bude obsahovat reálie, skutečné kriminální případy a řadu obrazových příloh.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

[1] Havlíček, L. Lupiči pokladen a obrana proti nim. Bezpečnostní služba č.  7/1939, s. 202.

[2] Vávrovský, J. Zločinci z povolání – příručka pro praktickou potřebu bezpečnostních orgánů a příbuzná odvětví bezpečnostní služby. Státní tiskárna Praha 1930, s. 345.

[3] Dlouhý, M. Kriminalistika u četnictva (5) Mechanoskopie. Kriminalistický sborník č. 7/1993, s. 318.

[4] Vávrovský, J. Zločinci z povolání – příručka pro praktickou potřebu bezpečnostních orgánů a příbuzná odvětví bezpečnostní služby. Státní tiskárna Praha 1930, s. 346-348.

[5] Dlouhý, M. Kriminalistika u četnictva (5) Mechanoskopie. Kriminalistický sborník č. 7/1993, s. 318.

[6] Havlíček, L. Lupiči pokladen a obrana proti nim. Bezpečnostní služba č.  7/1939, s. 203.

[7] Havlíček, L. Mechanoskopie – stopy a znaky řemeslných nástrojů. Praha 1940, s. 5-6.

[8] Havlíček, L. Lupiči pokladen a obrana proti nim. Bezpečnostní služba č.  7/1939, s. 204.

[9] tamtéž s. 205.

[10] tamtéž s. 202.

[11] DLOUHÝ, M. Četnické trampoty. Pragoline 2006, s. 66-68.

[12] Košťák, R. Učebnice pátrací taktiky. Státní tiskárna v Praze 1935, s. 188-189.

[13] Havlíček, L.: Mechanoskopie – stopy a znaky řemeslných nástrojů. Praha 1940, s. 2-3.

[14] Havlíček, L. Mechanoskopie – stopy a znaky řemeslných nástrojů. Praha 1940.

[15] Straus, J., Vavera, F. Mechanoskopie a Ladislav Havlíček. Policejní akademie Praha 2007, s. 21-24.